Prosinec 2008

A JAK VYPADALY TY MOJE VÁNOCE?

25. prosince 2008 v 0:06 MY DIARY...
Tak u nás to už skončilo, be happy, fakt že jo, celej den byl divnej. Už v osm ráno nad náma začal někdo vrtat. Na štědrej den. Chápete to? Mně trošku ta pointa uniká, ale detail. Pak jsme jeli na hřbitov, mimochodem v únoru to bude deset let, co umřela moje drahá milovaná prababička, i když mně to přijde, že to musí snad už třicet, ale to je taky detail. Pak jsem byla u pomníčku Sayfyho, má to tam ted moc pěkný. Rozhodilo mě to na druhou půlku dne, protože jsem si tak uvědomila, jaký vánoce má asi jeho rodina. Taky jaký je mohl mít on. Možná už pro něj měli koupený nějaký dárky...co já vim...Vim, že si moc přeju, aby mě nikdy nepotkalo nic podobnýho...Taky jsem si uvědomila, že to jsou první Vánoce bez Toma a nijak zvlášt mi to na radosti nepřidalo, už to bude skoro rok a bolí to pořád stejně. Úplně jako na začátku, když si člověk vzpomene, co zažil a co mohl zažít...Holt jsem letos kupovala o dárek míň...Jak jsem tak procházely ty krámy a všecko kolem, občas mě napadlo, že by se mu to asi líbilo a že to bych mu třeba koupila, akorát dneska bych si to mohla tak maximálně položit na poličku...Detail. Hahaaaa....Stejně to byl děsnej rok...Ale z5 k Vánocům...Kolem šestý přijeli babča s dědou, měli jsme tu tradiční večeři, která mě mimochodem stresuje dycky rok dopředu, protože nemám ráda bramborovej salát a řízek a rybu a tak...ale spapala šikovná holčička, tak cajk=D A pak dárky jachá. Dostala jsem drahý hodinky, nejdřív jsem z nich byla dosti rozčarovaná, ale jsou fakt moc pěkný, jen ještě musim zjistit, jestli voděodolný, už si napouštim vanu, ha. Taky jsem dostala dvě palestiny, oranžovou od Haniczky a žlutošedou od mamči, hodí se mi ke kabelce žlutý, kterou jsem taky dostala. Táta mi vypálil spoustu cd Johnnyho Cashe, on naopak ode mě dostal original coldplay to bonusový, skoro plakal radostí, z toho jsem taky málem plakala raodstí, páč když on má rádost tak já mám taky radost a.....omg. Tisícero ponožek jsem taky mimochodem dostala, ale mám z nich fakt raodst, protože já prostě žádný nemám. Knížku výtvarnýho umění taky mám.....No je toho prostě hromada a ze všeho mám šíleně šílenou radost, nakonec to nebylo tak zlý noo....Sice mě bolí bíško z toho salátu, ale jinak to šlo;-) Jsem zvědavá na novej rokXD.

TAK ŠŤASTNÝ A VESELÝ, EXOTI

24. prosince 2008 v 16:09
OK, tak já Vám - všem, co sem zamíříte a líbí se Vám tu - přeju bájo Vánoce, klid a pohodu, štěstí, i to zdraví....a ačkoliv nejsem přesvědčená o její existenci a moc na ní nevěřim, mimochodem o lásce tu mluvim, protože je to jenom chemickej pochod ve vašich hlavách a kromě toho je to kurva,ale protože na ní většina lidí tak nějak absolutně lpí, tak i tu Vám přeju, i když Vás s ní čeká jenom samý trápení;-) Taky Vám přeju at Vám Ježíšek přinese hromadu dárků, hlavně dobrých hezkých a použitelných, no a do novýho roku Vám zas něco plodnýho ještě popřeju. No jednoduše si to užijteeee a mějte se. A děkuju Vám, za to, že sem chodíte a že si to čtete a tak. Díky

VÍDEŇ, ALBERTINA, VÝSTAVY

7. prosince 2008 v 16:33
Pátek, sobota jsem navštívila Vídeň. Ne kvůli nakupování, ne kvůli vánočním trhům, ale kvůli výstavám. V Albertině má výstavu Vincent Van Gogh a u doporovodných výstav jste se mohli prohlédnout některé obrazy Picassa, které jsou zde na fotkách, protože Pablo je moje srdeční záležitost, Dál tam byli Seurat a Signac se svými nejvýznamějšími díli pointilismu, Monet a jeho lekníny tam byly, Chagal, Klee, Kupka, Kokoschka, Klimt, Matisse....No úžasný. Fotky ( jen z výstavy ) si tady ted můžete prohlédnout. Ostatní sem dám později...
Tak tohle všechno byl Picasso, Takhle ty obrázky vypadaj, že jsou malý, ale věřte mi, jsou to obrovský plátna, kde přesně vidíte, jakým způsobem nanášel barvu. On většinou nepoužíval pastózní nános barvy ( tzn. přímo z tuby na plátno ) , perfektně tam vidíte tahy štětcem, no a věřim, že spousta z vás, kteří se o něj nezajímaj si udělali o jeho tvorbě zas trošku jinou představu. Picasso je neprávem považovanej za umělce, který mrhal svým talentem, on uměl nádherně kreslit realisticky, což je vidět na těch skicách, které jsou zde taky zachycený, ale kde by dneska byl? Někde v galerii mezi ostatními realistyckými malíři, jejichž jména si pamatuje fakt málokdo? On dal umění novej rozměr, jeho díla jsopu kubistická, impresionistická, realistická, část svý tvorby věnoval pointilismu a kolik lidí to ví?
DALŠÍ FOTKY DALŠÍCH UMĚLCŮ:
¨Henri Matisse
Gustav Klimt

Gustav Klimpt proslul především jako secesní malíř a jeho Polibek je jeden z neujuznávanějších a nejdražších obrazl na světě. Často se zaměnuje s naším Muchou, ale jeho tvorba se mi líbí víc. Pro představu a srovnání sem dávám jeho obrazy které byly k vidění na výstavě v Belvederu, ale tam nebyla šance nic vyfotit, jsou teda jen z netu
POLIBEK
Portrét Adele Blouch - Bauer
Tři fáze života
Všimtěte si, že u žen používal jako oramenty předevšim kroužky, kolečka, oblý tvary, u mužů to byly hlavně čtverce, obdélníky atd. U tohohle obrazu mu akademici vyčítali až moc důkladnou propracovanost postav a hlavně ten velkej černej flek v pozadí, který podle nich vypadal vyzývavě. Klimt tím chtěl jen vyjádřit přicházející smrt.
A zpět k obrazům na výstavě.

NOVÁ VERZE

2. prosince 2008 v 21:30 FROM ME...
TAKHLE JSEM PŘEPSALA MAXE BRODA. PRVNÍ A DRUHÁ KAPITOLA ZŮSTALY STEJNÝ, TŘETÍ A ZÁVĚR JSOU JINÝ.

TŘETÍ DO PÁRU

Kapitola první, Ona

Sledovala sněhové vločky, jak se pomalu snáší k zemi, putují po obloze a nechají se unášet větrem. Přemýšlela. Vzpomínala. Jak ven z uzavřeného kruhu? Ani vítr, ani sníh jí poradit nedokázali. Nikdo jí neuměl poradit. Po tváři padaly korálky slz, jeden za druhým a leskly se jako sněhové vločky. Už byla tma a ona stále seděla u okna, jen v noční košilce, tiše dýchala a přemýšlela. Vzpomínala.
Ráno ji vzbudila zima. Zbývalo ještě dobrých dvacet minut do zazvonění budíku. Chvíli se převalovala v posteli, ale pak vstala a šla si uvařit kávu, aby se zahřála a trošku probrala. Projela si vlasy prsty, oblékla se, na hlavu si nasadila teplou vlněnou čepici a vydala se vstříc ospalému městu. Pracovala v jednom zapadlém obchodě v zapadlé uličce zapadlého města. Celý den se tvářila mile na zákazníky, smála se a nabízela jim vystavené zboží. Kočárky, hračky, oblečení, botičky pro ty nejmenší nožičky, plenky a deky, postýlky a další kojeneckou výbavičku. Nikdo netušil, jak moc jí to rve srdce. Každý den viděla přešťastné ženy, které se těšili na své malé děťátko nebo se těšili ze svého miminka. Večer přicházela do svého malého bytu vyčerpaná, unavená a celá rozbolavělá. Nikdo ji nevítal, jak dlouho už žije tak sama? Nedokázala si odpovědět, ne proto, že by to nevěděla, ale proto, že měla strach. Měla hrůzu z toho, vyslovit to nahlas.
Blížily se Vánoce, první Vánoce, kdy nebude mít vedle sebe nikoho blízkého. Nepřipouštěla si to, i když si byla jistá, že to budou dny plné samoty, beznaděje a strachu, co bude dál.
Před rokem bylo všechno jinak. Ona nebyla sama. Pod srdcem nosila své dítě, první dítě a nikdo by jí nevymluvil, že je nejšťastnější na světě. Bylo jí sedmnáct, přesto nikdy nelitovala té noci, kdy vdechla život novému človíčku. Věděla, že dítě nikdy nepozná svého otce, ale nevadilo jí to. Rozhodla se postavit na vlastní nohy, dát sbohem dosavadnímu životu, začít znovu, v mysli se jí odvíjel příběh o budoucnosti, spokojené budoucnosti, barevné budoucnosti, plné štěstí a radosti. Nikdy nevycházela se svou matkou ani nevlastním otcem a konečně mohla odejít. Věděla, že to bude velmi těžké, ale věřila, že to zvládne.
Seděla u okna a pozorovala sněhové vločky. Jak jsou líbezné, něžné, lehké a volné. V oknech ostatních bytů se svítilo, v oknech zářily svícny a malé lucerničky nejrůznějších barev. Na okenních tabulích byli nalepení sněhuláčci, vločky a dárky. Do některých oken bylo vidět, ale byl to pohled srdcervoucí, spokojenost a radost jiných jí zdrcovala a trápila. A po tváři se jí kutálely slzy a leskly se jako malé korálky. Snažila se nepřemýšlet, nevzpomínat. Ale nešlo to zastavit.
Tenkrát venku svítilo slunce, byl nádherný teplý den. Procházela se venku, dýchala čerstvý vzduch a připadala si jako ve snu, v nitru cítila teplo a její štěstí v ní šlo číst jako v otevřené knize. Měla na sobě červenobílé pruhované šaty a háčkovaný bílý svetr, protože přeci jen , když zafoukal větřík, bylo jí chladno. Prošla celý park, pozorovala malé děti, jak vesele pobíhají kolem, hrají si a válí se ve voňavé trávě. Když šla domů, necítila se dobře, ale nevěnovala tomu větší pozornost, které nastávající matce se občas neudělá zle? Uvařila si čaj a šla si lehnout...
Bylo ráno, o čtyři dny později. Pořád jí nebylo nejlépe a byla docela ráda, že jde dnes na kontrolu k lékaři. Autobus jel šnečím krokem a ona přemýšlela…Bude to chlapeček? Holčička? Vždyť na tom nezáleží, oblečení měla stejně nakoupené v neutrální žluté a jména měla vymyšlená pro kluka i pro malou slečnu. Jestli se cesta tak potáhne, přijde pozdě. Konečně…
Slzy jí opět zastřely její velké oči, zalykala se pláčem a nedokázala přestat. Jak dlouho? Jak dlouho to bude bolet? Nedokázala usnout.
"Je mi to líto slečno…, nechcete trochu vody? Sestři…"
Slova lékaře, která jí změnila život k nepoznání. Vycházela z ordinace jako jiná osoba. Někdo, koho neznala, ale bála se ho. Za ten rok, co s tou osobou byla den co den, každou minutu a sekundu, ji poznala dokonale, ale stále ji něčím překvapovala. Bála se sama sebe. Přišla o svůj sen, její cíl se rozplynul jako dým továrního komínu za městem. Co bude dál?
Oblékla si bundu, visela na ní jako pytel na věšáku, nesnažila si ani učesat své dlouhé plavé kudrny. Vyšla ven a procházela se osamělým městem. Pomalu se courala a pozorovala prázdné ulice. Nevěděla, kam má namířeno, kudy se vydat, ale mráz ji probral, v záři lamp si fascinovaně prohlížela hru malých sněhových krystalků, honily se ve vzduchu, nikdo je ale nedokázal chytit a všechny se snesly do měkké bílé peřiny, které bylo stále víc a víc. Nepamatovala si, jak dlouho tam stála, ale všimla si, jak roste. Byla stále větší, větší a větší. Jejím tělem prostupoval nepopsatelný pocit, jako by znovu sáhla po konci a konečně ho chytla. Byl to vítězný pocit. Věděla, byla si jistá, že tu noc její stín zmizel. A rozplynul se stejně, jako kdysi její sen. Nová naděje jí proudila žilami jako okysličená krev. Usmála se. Ona se smála, nechápala proč, ale smála se, slzy jí stékaly po tváři a smáčely její úsměv. Nepřemýšlela. Nevzpomínala.
Sedí na okně, pozoruje slunce a zelenající se trávu, začínají pučet stromy a první odvážlivci vyšli ven bez čepice a šály. Ona zahodila svůj dosavadní život. Neví sice, co bude dál, ale bude to jiné. To ví jistě. Přeje si jen budoucnost, která k ní bude alespoň trošku přívětivá, nebude černá, ale alespoň trošku barevná, touží jen po troše štěstí a kapce radosti…
A přemýšlela, jen vzpomínky schovala do nejzazšího koutku.

Kapitola druhá, Ty

Mluvils o všem, jako by to nic nebylo. Byl sis jistej tím, co přijde a nikdy jsi nepochyboval. Záviděla jsem ti, to mi věř, měls všechno, cos chtěl a měls koneckonců i to, cos nechtěl. Vzpomínám, jak jsme bývali šťastní. Bezstarostní a svobodní. Dneska…kde to je? Kdo ví, ulítlo to jak babí léto. Dneska je blbej den, přemejšlim, přemejšlim nad všim víš, upřimně to není moc supr, ale vzpomněla jsem si na ten tvůj kukuč. Nikdo jinej se nikdy nekoukal tak jako ty. Nesnášela jsem ho, víš to? Byl hroznej, něco ve smyslu "Jsem maličkej ublíženém chudáček a ty mi musíš pomoct, no tak, haló, tady jsem…prosím…" Jako pes. Mimochodem tvůj pes se má skvěle. Vzpomněla jsem si na tvoje vlasy. Dlouhý. Fakt neuvěřitelně dlouhý, jen sis je moh´ občas třeba učesat. Jen taková malá rada do života. Dělal sis z nich copánky a hrál sis na Máničku. Občas to bylo i trapný. Neměla jsem tě to učit, plíst si vlasy, vlastně…proč ses to chtěl učit? Nikdy jsi neměl chuť se učit věci a činnosti běžného života nás běžných lidí. Zajímavý.
Nikdy jsi mi nevyprávěl o svojí minulosti. Dovídám se jí až teď, od cizích lidí, a přitom lidí tobě dost blízkých. Mluvils jen o budoucnosti vždycky. Občas to bylo fajn poslouchat, akorát takovýmu kýči se těžko věřilo…Spousta lásky, cesta do Maroka, Kalifornie, na Novej Zéland a do Irska, na konec světa ( pff, vždyť konec neexistuje, už to byla blbost, vidíš to? ) A vééliká svatba a modrý z nebe, kopec srandy a kupu dětí. A občas jsi měl světlý chvilky a plánoval jsi jen malej byt na kraji města, červený závěsy, plovoucí podlahu a hezkej život. Já , ty, pár kámošů a můj a tvůj pes. A občas jsi žil i v realitě a plánovals, jak se budem scházet nad kafem nebo dvojkou červenýho za deset dvacet let a vyprávět si o svých dětech. Byl to plán přátelství.
Neměls mi to dělat. Neměls to o mně řikat. Víš to? Zkazils všechno, cos zkazit moh a nechals tu svojí mámu, svýho bráchu, nejlepšího kámoše, mě a psa. Ty víš o co jde, ale budu Ti to připomínat navždycky, chápeš, na úplně vždycky, protože tohle se Ti teda fakt nepovedlo.
Pamatuju si, když jsi mi volal. Sjetej, totálně pod obraz. Pročs to bral? Přijde Ti to normální jo? Tvůj brácha…Je to kretén, fakt kretén, ne, promiň, že jsem sprostá, ale on Ti to nabíd, jestli si na to dobře vzpomínám. Jak jsi to popisoval? Jako nejblaženější stav duše i mysli? Nikdy Ti nebylo líp a když celá budoucnost bude taková, jako tahle, bude to luxusní? Wow, děsnej luxus teda. Víš co je nejhorší? Žes měl příležitost. Néé, příležitosti, tolik příležitostí. A kolik jsi jich využil, co? Nevíš, povim Ti to, ani jednu kamaráde. A to není fér, ne vůči tobě, ale vůči tvojí mámě, tvýmu bráchovi, nejlepšímu kámošovi, mně a psovi.
Kdes vzal ten nápad? Zničehonic se Ti vyklubal v hlavě takovej ultra divnej nápad. Pediatrie. Vždyť se bojíš i krve. No vzpomeň si, jaks mi jednou vyprávěl, jak jsi omdlel při infuzi. Ale jako dobrý, tvůj sen, tvůj cíl, aspoň už konečně nějakej máš. Skoro jsem Ti to i záviděla, měls tak nějak vymyšlenou budoucnost. Já ne. Jo, bejvávalo. Jak to dopadlo viď…Komický, směšný…
Nenávidim Tě. Fakt Tě nesnášim. K čemu Ti to jako bylo? Jsi spokojenej doufám. Doufám, že máš radost z toho, cos proved, asi jsi jedinej, ale fáájn, užij si to.
Miluju Tě. Fakt Tě miluju. A asi mi to ještě dlouho zůstane, a nesnáším Tě za to, cos udělal a miluju Tě za to, cos dělal. Pro svojí mámu, bráchu, nejlepšího kámoše, mě a taky tvého psa. Vnášel jsi lidem do srdce radost a smích, to byl tvůj sen a cíl, dělat lidi šťastný, spokojený, just happy, jak jsi vždycky řikal…Víš to? Nic není růžový, ne snad proto, že růžová je fakt hnusná barva, ale proto, že by to byla nuda. Byl by to stereotyp a tak to asi chce nějaký to vzrůšo. Já osobně bych se obešla bez nich, ale co…Už to tak je…
Blbej den, fakt hodně blbej den, musela jsem se jít projít, abych se trochu uklidnila. Pohádala jsem se zas s bráchou. Vzala jsem psa a šli jsme ven. Telefon. Proč mi volá tvůj nejlepší kámoš? Nikdy nezapomenu. Nikdy na to nezapomenu, to vim fakt jistě, jedna z mála věcí, který vim jistě, smazalo to všechno, co bylo. Vytvořilo to jednu velkou díru, ze který se akorát draly všechny vzpomínky. Najednou vylítaly ven, jedna za druhou a nikdy jsem neměla takovej vztek. A moh jsi za to ty. Víš to? Nechals tu svojí mámu, bráchu, nejlepšího kámoše mě a psa. Mít Tě po ruce, zabiju Tě, ale předběhnuls mě viď, tys musel bejt vždycky první. Fajn. Vlastně né. Tentokrát Tě někdo předběh. Závislost, droga, touha. Máš bejt na co pyšnej teda, to ti garantuju.
Hele konec vzpomínek. Dost prostě. Nemám chuť tady berečer nad ztracenýma plánama. Tys přišel o spoustu plánů co? Cestu do Maroka, Kalifornie, Novej Zéland a Irsko, véélikou svatbu, kupu dětí, kopec srandy, malej byt na kraji města, červený závěsy a plovoucí podlahu i o tu dvojku červenýho a věčný přátelstvía kariéru pediatra. Ale víš co, já jsem stejně vždycky radši chtěla koberec a piju radši bílý. Jenom malá technická.
No nic, jdu ven, okysličit si mozek, musim vyvenčit psy. Mýho psa a tvého psa. Mohls ho aspoň naučit, že doma se nečůrá. Měla bych to praktičtější. Ale nežiju v oblacích jako někdo tady. Měj se






Kapitola třetí, Já



Moje plány. Hahááá…Kam zmizely, haló, kam se poděly? Kde jsou? Byly tu…a nejsou. Utekly. A nechaly mě tu stát, samotnou. Samu se sebou. Co mám sama se sebou dělat? Občas mám pocit, že se bojím sama sebe. S plány i bez nich. Konec prázdného vyprávění o ničem, konec těm mým prázdným myšlenkovým pochodům.
Chcete slyšet můj příběh? Vyprávět ten cizí je hodně jednoduché, povídat o tom svém už je těžší. Já byla vždycky šťastná. Vždycky. A jsem šťastná pořád. Sem tam to moje štěstí utrpí ránu kladivem do hlavy, ale nějakým zázračným způsobem se dokážu vždycky oklepat. Ve škole mi to vždycky šlo. Učitelé mě měli rádi, nebyl se mnou problém. A já měla ten jeden veliký plán, že jednou udělám velkou kariéru a budou o mně psát a budu lítat letadlem nikdy se nebudu mít špatně. Jasně, z toho jsem vyrostla docela rychle. Alespoň si to myslím, některé moje kamarádky si to myslí doteď, to je podle mě docela problém. Ještě, že je jejich…Sobecké tvrzení. Asi budu sobecká. Ne. Nebudu. Jen mi tohle asi nepřijde jako věc, která by mě měla zajímat. Možná budu přeci jenom sobecká.
Bylo mi asi tak dvanáct, když jsem přestoupila na gympl. Akorát jsem si připadala vážně dospělá. Jezdila jsem do školy autobusem, rodiče mi koupili novou aktovku, no super. Spolužáci byli stejně dospělí jako já. Tedy většinou. Přešlo mě to do roka. Tou dobou se mi v hlavě honilo spoustu nových receptů na můj budoucí život, protřepat, nemíchat…nic moc. Tou dobou jsem začala nenávidět jakékoliv umění. Pět let jsem chodila do výtvarného kroužku a jednoduše jsem to začala nenávidět. Teď, o pět let později, neznám lepší odreagování, než si sednout, vzít papír a "vykreslit" se ze všech problémů. Teď jsem asi připustila, že mám problémy. Ach jo…Dobře, přiznávám…Nicméně umění ve mně dnes vyvolává radost. Velikou radost. A nemusím se na něm vždy podílet. Jednoduše mě to baví. Kdo ví…třeba se tím jednou budu živit, není to můj největší plán za kterým jdu hlava nehlava, ale je tu ta možnost. A teď je větší než kdy jindy. Proč? Protože mi vítr sfoukl mé další, větší, krásnější sny. Vítr…spíš člověk. Vzal je, shrábl je ze stolu jako smetí. Ví to vůbec? Nevím. Asi ano, občas si říkám, že mu to snad udělalo radost, že to bylo schválně. A spíš si říkám, že jsem blbá, můžu si za to sama. Jasně, že si za to můžu sama, jen to bolí, si to připustit. Celý život jsem šla rovně a najednou mě někdo přinutil zahnout doleva na cestu, co neznám a ještě jsem se měla vrátit o 365 kroků zpátky. A já to jednoduše neustála. Já upadla, neumím couvat, nikdo mě to nikdy nenaučil. Každopádně jsem si při tom pádu pořádně odřela kolena. Bolelo to, hodně, ale nakonec se to začalo hojit koukám už se jen na jizvy. Občas, když to zmáčknu, ještě to cítím, ale už mě to netrápí. Víceméně. Ale ten pád změnil můj život. Od základů až po špičku komínu. Najednou nejsem ta stará holka, ale ta nová. A stýská se někomu, po té staré? Já si na ní občas vzpomenu, užily jsme si spolu spoustu legrace, zajímalo by mě, jestli ji ještě někdy uvidím. O hodně víc se smála, ne, že ta nová by to neuměla, jen už to nedělá tak často. Popravdě tu teď sedí nad klávesnicí
a brečí, protože neví, jak má napsat další větu a přemítá si, co všechno zpackala a je jí z toho na nic. Nepřišla jsem o dítě a nepřišla jsem o nejlepšího člověka, jakého mám, já přišla o iluze. O cíl, chuť pokračovat, zvednout se a jít dál, je pohodlnější sedět na tom studeným betonu a věřit, že se to spraví samo. Neztratila jsem plán. Ztratila jsem samu sebe. Ale už se stačí jen nadechnout, zvednout hlavu a pokračovat…







Závěr, My

Ona, ty, Oni, její a tvůj, jejich, Vaše, on, naše….My. Každý příběh je jiný. Každý se liší. V každém z nich, každá něco ztratila. A každé to ublížilo. Neznají se, ale rozuměly by si. Něco je spojuje. Dokázaly se zvednout, nabrat druhý dech a chytit druhou šanci. Přeji Vám, aby jste si dokázali udržet svůj sen a kdyby Vám náhodou uletěl, Doufám, že ho zase brzy dokážete chytit za konec a přitáhnout si ho k sobě…