JACHÁÁ

27. listopadu 2008 v 20:53 |  FROM ME...
Kapitola první, Ona

Sledovala sněhové vločky, jak se pomalu snáší k zemi, putují po obloze a nechají se unášet větrem. Přemýšlela. Vzpomínala. Jak ven z uzavřeného kruhu? Ani vítr, ani sníh jí poradit nedokázali. Nikdo jí neuměl poradit. Po tváři padaly korálky slz, jeden za druhým a leskly se jako sněhové vločky. Už byla tma a ona stále seděla u okna, jen v noční košilce, tiše dýchala a přemýšlela. Vzpomínala.
Ráno ji vzbudila zima. Zbývalo ještě dobrých dvacet minut do zazvonění budíku. Chvíli se převalovala v posteli, ale pak vstala a šla si uvařit kávu, aby se zahřála a trošku probrala. Projela si vlasy prsty, oblékla se, na hlavu si nasadila teplou vlněnou čepici a vydala se vstříc ospalému městu. Pracovala v jednom zapadlém obchodě v zapadlé uličce zapadlého města. Celý den se tvářila mile na zákazníky, smála se a nabízela jim vystavené zboží. Kočárky, hračky, oblečení, botičky pro ty nejmenší nožičky, plenky a deky, postýlky a další kojeneckou výbavičku. Nikdo netušil, jak moc jí to rve srdce. Každý den viděla přešťastné ženy, které se těšili na své malé děťátko nebo se těšili ze svého miminka. Večer přicházela do svého malého bytu vyčerpaná, unavená a celá rozbolavělá. Nikdo ji nevítal, jak dlouho už žije tak sama? Nedokázala si odpovědět, ne proto, že by to nevěděla, ale proto, že měla strach. Měla hrůzu z toho, vyslovit to nahlas.
Blížily se Vánoce, první Vánoce, kdy nebude mít vedle sebe nikoho blízkého. Nepřipouštěla si to, i když si byla jistá, že to budou dny plné samoty, beznaděje a strachu, co bude dál.
Před rokem bylo všechno jinak. Ona nebyla sama. Pod srdcem nosila své dítě, první dítě a nikdo by jí nevymluvil, že je nejšťastnější na světě. Bylo jí sedmnáct, přesto nikdy nelitovala té noci, kdy vdechla život novému človíčku. Věděla, že dítě nikdy nepozná svého otce, ale nevadilo jí to. Rozhodla se postavit na vlastní nohy, dát sbohem dosavadnímu životu, začít znovu, v mysli se jí odvíjel příběh o budoucnosti, spokojené budoucnosti, barevné budoucnosti, plné štěstí a radosti. Nikdy nevycházela se svou matkou ani nevlastním otcem a konečně mohla odejít. Věděla, že to bude velmi těžké, ale věřila, že to zvládne.
Seděla u okna a pozorovala sněhové vločky. Jak jsou líbezné, něžné, lehké a volné. V oknech ostatních bytů se svítilo, v oknech zářily svícny a malé lucerničky nejrůznějších barev. Na okenních tabulích byli nalepení sněhuláčci, vločky a dárky. Do některých oken bylo vidět, ale byl to pohled srdcervoucí, spokojenost a radost jiných jí zdrcovala a trápila. A po tváři se jí kutálely slzy a leskly se jako malé korálky. Snažila se nepřemýšlet, nevzpomínat. Ale nešlo to zastavit.
Tenkrát venku svítilo slunce, byl nádherný teplý den. Procházela se venku, dýchala čerstvý vzduch a připadala si jako ve snu, v nitru cítila teplo a její štěstí v ní šlo číst jako v otevřené knize. Měla na sobě červenobílé pruhované šaty a háčkovaný bílý svetr, protože přeci jen , když zafoukal větřík, bylo jí chladno. Prošla celý park, pozorovala malé děti, jak vesele pobíhají kolem, hrají si a válí se ve voňavé trávě. Když šla domů, necítila se dobře, ale nevěnovala tomu větší pozornost, které nastávající matce se občas neudělá zle? Uvařila si čaj a šla si lehnout...
Bylo ráno, o čtyři dny později. Pořád jí nebylo nejlépe a byla docela ráda, že jde dnes na kontrolu k lékaři. Autobus jel šnečím krokem a ona přemýšlela…Bude to chlapeček? Holčička? Vždyť na tom nezáleží, oblečení měla stejně nakoupené v neutrální žluté a jména měla vymyšlená pro kluka i pro malou slečnu. Jestli se cesta tak potáhne, přijde pozdě. Konečně…
Slzy jí opět zastřely její velké oči, zalykala se pláčem a nedokázala přestat. Jak dlouho? Jak dlouho to bude bolet? Nedokázala usnout.
"Je mi to líto slečno…, nechcete trochu vody? Sestři…"
Slova lékaře, která jí změnila život k nepoznání. Vycházela z ordinace jako jiná osoba. Někdo, koho neznala, ale bála se ho. Za ten rok, co s tou osobou byla den co den, každou minutu a sekundu, ji poznala dokonale, ale stále ji něčím překvapovala. Bála se sama sebe. Přišla o svůj sen, její cíl se rozplynul jako dým továrního komínu za městem. Co bude dál?
Oblékla si bundu, visela na ní jako pytel na věšáku, nesnažila si ani učesat své dlouhé plavé kudrny. Vyšla ven a procházela se osamělým městem. Pomalu se courala a pozorovala prázdné ulice. Nevěděla, kam má namířeno, kudy se vydat, ale mráz ji probral, v záři lamp si fascinovaně prohlížela hru malých sněhových krystalků, honily se ve vzduchu, nikdo je ale nedokázal chytit a všechny se snesly do měkké bílé peřiny, které bylo stále víc a víc. Nepamatovala si, jak dlouho tam stála, ale všimla si, jak roste. Byla stále větší, větší a větší. Jejím tělem prostupoval nepopsatelný pocit, jako by znovu sáhla po konci a konečně ho chytla. Byl to vítězný pocit. Věděla, byla si jistá, že tu noc její stín zmizel. A rozplynul se stejně, jako kdysi její sen. Nová naděje jí proudila žilami jako okysličená krev. Usmála se. Ona se smála, nechápala proč, ale smála se, slzy jí stékaly po tváři a smáčely její úsměv. Nepřemýšlela. Nevzpomínala.
Sedí na okně, pozoruje slunce a zelenající se trávu, začínají pučet stromy a první odvážlivci vyšli ven bez čepice a šály. Ona zahodila svůj dosavadní život. Neví sice, co bude dál, ale bude to jiné. To ví jistě. Přeje si jen budoucnost, která k ní bude alespoň trošku přívětivá, nebude černá, ale alespoň trošku barevná, touží jen po troše štěstí a kapce radosti…
A přemýšlela, jen vzpomínky schovala do nejzazšího koutku.

Kapitola druhá, Ty

Mluvils o všem, jako by to nic nebylo. Byl sis jistej tím, co přijde a nikdy jsi nepochyboval. Záviděla jsem ti, to mi věř, měls všechno, cos chtěl a měls koneckonců i to, cos nechtěl. Vzpomínám, jak jsme bývali šťastní. Bezstarostní a svobodní. Dneska…kde to je? Kdo ví, ulítlo to jak babí léto. Dneska je blbej den, přemejšlim, přemejšlim nad všim víš, upřimně to není moc supr, ale vzpomněla jsem si na ten tvůj kukuč. Nikdo jinej se nikdy nekoukal tak jako ty. Nesnášela jsem ho, víš to? Byl hroznej, něco ve smyslu "Jsem maličkej ublíženém chudáček a ty mi musíš pomoct, no tak, haló, tady jsem…prosím…" Jako pes. Mimochodem tvůj pes se má skvěle. Vzpomněla jsem si na tvoje vlasy. Dlouhý. Fakt neuvěřitelně dlouhý, jen sis je moh´ občas třeba učesat. Jen taková malá rada do života. Dělal sis z nich copánky a hrál sis na Máničku. Občas to bylo i trapný. Neměla jsem tě to učit, plíst si vlasy, vlastně…proč ses to chtěl učit? Nikdy jsi neměl chuť se učit věci a činnosti běžného života nás běžných lidí. Zajímavý.
Nikdy jsi mi nevyprávěl o svojí minulosti. Dovídám se jí až teď, od cizích lidí, a přitom lidí tobě dost blízkých. Mluvils jen o budoucnosti vždycky. Občas to bylo fajn poslouchat, akorát takovýmu kýči se těžko věřilo…Spousta lásky, cesta do Maroka, Kalifornie, na Novej Zéland a do Irska, na konec světa ( pff, vždyť konec neexistuje, už to byla blbost, vidíš to? ) A vééliká svatba a modrý z nebe, kopec srandy a kupu dětí. A občas jsi měl světlý chvilky a plánoval jsi jen malej byt na kraji města, červený závěsy, plovoucí podlahu a hezkej život. Já , ty, pár kámošů a můj a tvůj pes. A občas jsi žil i v realitě a plánovala, jak se budem scházet nad kafem nebo dvojkou červenýho za deset dvacet let a vyprávět si o svých dětech. Byl to plán přátelství.
Neměls mi to dělat. Neměls to o mně řikat. Víš to? Zkazils všechno, cos zkazit moh a nechals tu svojí mámu, svýho bráchu, nejlepšího kámoše, mě a psa. Ty víš o co jde, ale budu Ti to připomínat navždycky, chápeš, na úplně vždycky, protože tohle se Ti teda fakt nepovedlo.
Pamatuju si, když jsi mi volal. Sjetej, totálně pod obraz. Pročs to bral? Přijde Ti to normální jo? Tvůj brácha…Je to kretén, fakt kretén, ne, promiň, že jsem sprostá, ale on Ti to nabíd, jestli si na to dobře vzpomínám. Jak jsi to popisoval? Jako nejblaženější stav duše i mysli? Nikdy Ti nebylo líp a když celá budoucnost bude taková, jako tahle, bude to luxusní? Wow, děsnej luxus teda. Víš co je nejhorší? Žes měl příležitost. Néé, příležitosti, tolik příležitostí. A kolik jsi jich využil, co? Nevíš, povim Ti to, ani jednu kamaráde. A to není fér, ne vůči tobě, ale vůči tvojí mámě, tvýmu bráchovi, nejlepšímu kámošovi, mně a psovi.
Kdes vzal ten nápad? Zničehonic se Ti vyklubal v hlavě takovej ultra divnej nápad. Pediatrie. Vždyť se bojíš i krve. No vzpomeň si, jaks mi jednou vyprávěl, jak jsi omdlel při infuzi. Ale jako dobrý, tvůj sen, tvůj cíl, aspoň už konečně nějakej máš. Skoro jsem Ti to i záviděla, měls tak nějak vymyšlenou budoucnost. Já ne. Jo, bejvávalo. Jak to dopadlo viď…Komický, směšný…
Nenávidim Tě. Fakt Tě nesnášim. K čemu Ti to jako bylo? Jsi spokojenej doufám. Doufám, že máš radost z toho, cos proved, asi jsi jedinej, ale fáájn, užij si to.
Miluju Tě. Fakt Tě miluju. A asi mi to ještě dlouho zůstane, a nesnáším Tě za to, cos udělal a miluju Tě za to, cos dělal. Pro svojí mámu, bráchu, nejlepšího kámoše, mě a taky tvého psa. Vnášel jsi lidem do srdce radost a smích, to byl tvůj sen a cíl, dělat lidi šťastný, spokojený, just happy, jak jsi vždycky řikal…Víš to? Nic není růžový, ne snad proto, že růžová je fakt hnusná barva, ale proto, že by to byla nuda. Byl by to stereotyp a tak to asi chce nějaký to vzrůšo. Já osobně bych se obešla bez nich, ale co…Už to tak je…
Blbej den, fakt hodně blbej den, musela jsem se jít projít, abych se trochu uklidnila. Pohádala jsem se zas s bráchou. Vzala jsem psa a šli jsme ven. Telefon. Proč mi volá tvůj nejlepší kámoš? Nikdy nezapomenu. Nikdy na to nezapomenu, to vim fakt jistě, jedna z mála věcí, který vim jistě, smazalo to všechno, co bylo. Vytvořilo to jednu velkou díru, ze který se akorát draly všechny vzpomínky. Najednou vylítaly ven, jedna za druhou a nikdy jsem neměla takovej vztek. A moh jsi za to ty. Víš to? Nechals tu svojí mámu, bráchu, nejlepšího kámoše mě a psa. Mít Tě po ruce, zabiju Tě, ale předběhnuls mě viď, tys musel bejt vždycky první. Fajn. Vlastně né. Tentokrát Tě někdo předběh. Závislost, droga, touha. Máš bejt na co pyšnej teda, to ti garantuju.
Hele konec vzpomínek. Dost prostě. Nemám chuť tady berečer nad ztracenýma plánama. Tys přišel o spoustu plánů co? Cestu do Maroka, Kalifornie, Novej Zéland a Irsko, véélikou svatbu, kupu dětí, kopec srandy, malej byt na kraji města, červený závěsy a plovoucí podlahu i o tu dvojku červenýho a věčný přátelstvía kariéru pediatra. Ale víš co, já jsem stejně vždycky radši chtěla koberec a piju radši bílý. Jenom malá technická.
No nic, jdu ven, okysličit si mozek, musim vyvenčit psy. Mýho psa a tvého psa. Mohls ho aspoň naučit, že doma se nečůrá. Měla bych to praktičtější. Ale nežiju v oblacích jako někdo tady. Měj se






Kapitola třetí, Já

Ona, ty, Oni, její a tvůj, jejich, Vaše, my, on, naše….Můj. Byla jednou jedna slečna, za devatero horami a řekami a píše tenhle příběh. Ne, není to příběh její, ale týká se jí víc, než by kdo čekal. Žila jsem ho a žiju s ním dál. Nosím ho v sobě a jediné, co si přeju je, aby to skončilo. Aby se z těch kapitol staly zapomenuté příběhy. A víte co vím? Že nikdy takhle nechci dopadnout. A budu dělat, ne, dělám všechno proto, abych toho dostála. Já…Psát cizí příběhy…To by mi šlo…Napsat ten svůj, ne, ten si schovám. Směju se. Mám fakt skvělou náladu. Jako malá holka. Mám radost. Mám radost! Nevím z čeho, jsem šťastná a mým největším snem je taková zůstat. Neztratit úsměv a naději. Nezlobte se, ale nechci se tu víc rozepisovat o bláznivé puberťačce, co si říká "Já". Kromě toho musím vyvenčit psy. Ano ty dva psy…Mého a jeho. Přeji Vám, abyste nepouštěli své sny a pevně je drželi, a když Vám náhodou ulétnou, vždy se dají znovu polapit, dají se chytit za konec a žít dál. Stačí věřit…

Poděkování

Mamče i tátovi, Haničce a bráchovi, babičce a dědovi. Za to, že jste tu, když mi není do zpěvu. Díky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama